(postřehy o varhanách a varhanní hudbě v plzeňském regionu)

Liturgická hudba v katedrále sv. Bartoloměje

17. října 2006 v 14:11 |  Hudba v Plzni a okolí
Vzpomínky varhaníka na spolupráci se sborem RESONANCE v katedrále sv. Bartoloměje

Můj příchod do Plzně
Do Plzně jsem přišel jako student v roce 1977. První seznámení s plzeňskou chrámovou hudbou mi dal kůr redemptoristického kostela sv. Jana Nepomuckého. Netrvalo dlouho a stal jsem se zdejším varhaníkem a měl možnost zde na varhany cvičit. V té době zde působil chrámový sbor pod vedením Josefa Juliuse a za varhanního doprovodu Pavla Pešty. Sledoval jsem jejich produkce a snažil se zkušeností využít v Klatovech. Tam jsem jezdíval k rodičům a taky stále spolupracoval s chrámovým sborem a orchestrem při svátečních produkcích, které řídil JUDr. Jiří Bílek, významná postava v oblasti hudby v Klatovech (byl též mým učitelem hudební teorie v LŠU Klatovy, členem tamního symfonického orchestru jako hornista i dirigent, znalec hudební historie a osvědčený moderátor koncertů vážné hudby v Klatovech). Pod jeho vedením jsme v Klatovech provedli významná díla z oblasti duchovní hudby - především figurálních mší a další sborové tvorby.
Hudba v arciděkanském kostele v Plzni
Na kůrech bartolomějského a františkánského kostela působil v sedmdesátých letech sbor pod vedením kantora Josefa Milta (v roce 1963 posledním oficiálně jmenovaným ředitelem kůru) a varhanice Růženy Ficenecové. Až do května roku 1978 byla u sv. Bartoloměje každou neděli mše svatá od 10 hodin provázena převážně latinskými sborovými skladbami (program sestával vždy z kompletní mše, Graduale a Offertoria, skladeb k přijímání a na závěr). Při svátcích a slavnostech byl vždy varhanní doprovod posílen orchestrem. Jak dokazují dobové fotografie a vzpomínky pamětníků, hrála se zde i velmi rozsáhlá díla (např. Beethoven: Missa solemnis, velké mše romantiků) s velkým orchestrem. Hudebníci si považovali za velkou čest spolupracovat na těchto produkcích a pamětníci na tuto dobu stále vzpomínají. Jsem rád, že jsem mohl poznat rodinu Miltů a zažít alespoň poslední fázi této éry. Nikdy už této úrovně nebylo dosaženo. Skončila tedy nepřetržitá tradice (každou neděli) zpívaných mší v Plzni. Dále sbor zpíval jen o svátcích a slavnostech. Program nedělních bohoslužeb u sv. Bartoloměje byl pak upraven - místo zrušené mše od 10.00 hod. byla posunuta mše s lidovým zpěvem z 11.30 hod. na 10.30 hodin. a tak to trvá dosud.
Období Josefa Juliuse
Po smrti ředitele kůru Josefa Milta a varhanice Růženy Ficenecové v roce 1980 požádal pan arciděkan P. Kozlík pana Juliuse, aby se ujal hudby u sv. Bartoloměje. Pan arciděkan byl velmi hudbymilovný. Pamatuji se, že nejednou po mši už ve vysokém věku vyběhl na vysoký kůr u sv. Bartoloměje, aby osobně poděkoval za hudební doprovod. Jako varhaník františkánského kostela, kde působím od roku 1981 na večerních bohoslužbách, jsem měl vždy v neděli dopoledne možnost sledovat hudební dění na všech plzeňských kůrech. Zaměřím se nyní na chrám sv. Bartoloměje, kde v té době začal působit nadějný student konzervatoře Vladimír Roubal. S panem Juliusem začal provádět liturgickou hudbu, ve které účinkoval nově se formující pěvecký sbor. Jeho jádrem byl komorní sbor Resonance, který byl pod tímto názvem ustaven pro koncertní činnost mimo liturgii. Pan Julius mne oslovil, abych zastupoval Vladimíra Roubala při zkouškách sboru, někdy jsem zaskakoval i při produkcích. Od počátku 80. let se datuje má spolupráce se sborem u sv. Bartoloměje. V. Roubal v roce 1985 odchází z Plzně a po dokončení studií na konzervatoři v Praze se v roce 1990 stává varhaníkem a ředitelem chrámové hudby u strahovských premonstrátů v Praze. Při koncertech hrával s Resonancí Miloš Chaloupka, varhaník husitského sboru Dr. Farského. Při bohoslužbách u sv. Bartoloměje jsme se nejprve střídali, později jsem hrál pouze já vzhledem ke znalosti katolické liturgie a praxi chrámového varhaníka.
Po vzniku biskupství v Plzni
Mé hlavní působení na kůru u sv. Bartoloměje přišlo po vzniku biskupství a instalaci biskupa Mons. Františka Radkovského v roce 1993 a trvalo až do roku 2002, kdy byl jmenován profesionálním varhaníkem MgA. Miroslav Pšenička. Až do roku 1995 byly pod vedením Josefa Juliuse prováděny celé mešní kompozice o Vánocích, na Nový rok, o Velikonocích a Svatodušní neděli, o dalších svátcích to byly kratší vložky do mší, kde byla mešní ordinária zpívaná s lidem. Z té doby si vzpomínám i na rozhlasové přenosy, kdy jsme náš hudební doprovod svátečních mší prezentovali i širšímu okruhu posluchačů Českého rozhlasu. Ke konci působení Josefa Juliuse v čele Resonance hrával na koncertech též klavírista MUDr. Bohumil Němeček, který mi později pomohl překonat těžší období v historii sboru. Za zlomové období lze považovat podzim roku 1995, kdy pan Julius vážně onemocněl a byl hospitalizován. Stalo se tak v říjnu a bylo nutné zajistit nepřerušenou existenci a také stálé místo ke zkouškám, neboť v roce 1993 v naší původní zkušebně vzniklo pracoviště biskupa. Při těchto změnách hrozil sboru rozpad, protože koncertování původní Resonance ustalo a já naopak cítil odpovědnost za zajištění hudebního provozu katedrály. Starší zpěváci se těžko smiřovali s odchodem pana Juliuse, jiní se zase chtěli věnovat koncertní činnosti mimo katedrálu. Nakonec se mi podařilo prosadit kontinuitu činnosti sboru pod názvem Resonance jako sboru katedrály sv. Bartoloměje. Poté jsme získali stálou zkušebnu a umístění notového archivu v přízemí budovy Biskupství. Notový archiv jsme společnými silami uklidili, vytřídili a provedli soupis. Pro nejbližší (listopadovou) produkci Requiem c moll K. B. Kopřivy jsem požádal o spolupráci Ing. Václava Šlajse, regenschoriho dominikánského kostela. O trvalé spolupráci tenkrát nešlo uvažovat, neboť pan Šlajs byl velmi zaneprázdněn varhanářskou činností mimo Plzeň. Blížili se Vánoce a zatím jsem připravovali s Ing. Josefem Hruškou, tenoristou sboru, program bez sbormistra. Orchestr jsem zajistil obvyklým způsobem podle pokynů pana Juliuse. Vybral jsem program léty prověřený a nabídl spolupráci dirigentu Danielu Čámskému. S ním jsme pak uvedli program na Hod Boží. Na Nový rok 1996 jsem zajistil Adama Viktoru, tehdy studenta AMU v Praze. Obě produkce dopadly dobře, ale vzhledem k vytíženosti pana Čámského a možnostem pravidelných zkoušek sboru jsem nakonec vybral pana Viktoru jako našeho nového sbormistra.
Období Adama Viktory
Překonáním kritického podzimu a Vánoc 1995 začalo velmi plodné období naší spolupráce se sborem Resonance, který postupně přilákal další členy, především však zvyšoval pěvecké kvality. Zlepšila se efektivita zkoušek, takže bylo možné v krátké době nastudovat náročné skladby - především mešní kompozice, které byly uváděny včetně části Credo, dnes většinou vypouštěné. Z úspěšných nastudování a provedení lze jmenovat Missu in G od F. Schuberta, Missu pastoralis F.X. Brixiho, Dvořákovu Mši D dur, Pergolesiho Stabat Mater, zvláště pak Missu in C od J. D. Zelenky. K těmto velkým kompozicím se přiřadily reprízy dříve nazkoušených skladeb. Později byl Adam Viktora více angažován v Praze, kde též dokončoval studia na AMU, proto už nemohl být v pravidelném kontaktu s námi. Program liturgické hudby na jaře 1997 doplnil i Pavel Šmolík svým opusem - Missou festiva (v klasickém slohu) v provedení sboru svého otce prof. Oty Šmolíka a autorským varhanním doprovodem. Pavel Šmolík tehdy studoval varhanní oddělení konzervatoře a nyní působí jako ředitel chrámové hudby na Svaté Hoře u Příbrami. Jej jsem také často až do roku 2002 zastupoval o nedělních bohoslužbách ve spolupráci se scholou, vedenou Ing. Petrem Krylem. Toto úspěšné období Resonance skončilo v roce 1998, kdy již sbor zkoušel v nových prostorách - ve zrekonstruovaném areálu kláštera františkánů, kam se přesídlilo i plzeňské arciděkanství.
Další změny ve vedení
Na podzim roku 1998 jsem se situací sboru seznámil profesorku konzervatoře Jitku Chaloupkovou a požádal o trvalou spolupráci. Pomoc nám byla přislíbena od příštího školního roku, takže zatím jsme museli situaci zvládnout sami. Mé prosbě vyhověl MUDr. Bohumil Němeček, který se sborem již dříve spolupracoval. Souhlasil pouze s dočasným vedením zkoušek a produkcí. V té době jsme se soustředili na drobnější skladby s varhanním doprovodem, neboť financovaní orchestru a sólistů bylo stále složitější. Neustálé změny ve vedení sboru a několikeré stěhování zkušebny se bohužel podepsalo na snížení počtu zpěváků a taky na faktu, že dosaženou úroveň nebylo už možné amatérskými prostředky udržet. Dlužno podotknout, že jsme s panem Němečkem oba nadšení amatéři, kteří po své práci a při svých rodinách jsme se věnovali hudbě bez jakékoliv finanční odměny. Já jsem v té době měl tři malé děti, náročné zaměstnání a různé rodinné povinnosti a přesto jsem chrámové hudbě věnoval všechen svůj volný čas. Nebyla to jen činnost hudebníka, šlo i o spoustu organizátorské práce, péče o notový materiál pro zpěváky i orchestr, komunikace s celebranty… Zde vyzdvihuji dobrou vůli Otce biskupa Radkovského pro provozování úplných figurálních mší. Já jsem zase nikdy odmítl varhanickou službu při příležitostech, které připadaly na pracovní den odpoledne. Odborného vedení se sbor dočkal na podzim 1999, kdy v jeho čele stanula výše uvedená prof. Chaloupková, která měla v té době bohaté zkušenosti s řízením pěveckého sboru evangelického kostela v Němejcově ulici. Seznámil jsem jí s repertoárem sboru a předal jí i péči o dramaturgii. Ta se - vzhledem ke komornějšímu zvuku - změnila mimo jiné zařazováním skladeb bez doprovodu (a capella) a větším důrazem na raně barokní tvorbu. Ze současné tvorby jsme připravili např. 4. ordinárium P. Karla Břízy pro sbor, lid a varhany a premiéru uvedli o Velikonocích v roce 2002.
Závěr
Mým posledním účinkováním v katedrále byla poutní slavnost na sv. Bartoloměje v srpnu roku 2002. Poté byl v září tohoto roku pověřen hudbou v katedrále i diecézi profesionální varhaník MgA. Miroslav Pšenička. Tím skončila i má spolupráce se sborem Resonance. Po celou dobu působím jako varhaník františkánského kostela, věnuji se komorní hře s flétnistkou Hanou Pumrovou a spolupráci s jinými soubory.
Ing. Jaroslav Brož, 2006

 


Aktuální články

Reklama